Seznámení

Moje straka je velmi náladová a nemá ráda změny (ale rychle se přizpůsobuje), to je důležité říct už na začátku. Miluje návštěvy a cizí lidi. Je velmi zvědavá, vychytralá a chamtivá. Je ráda středem pozornosti. I přes to, že je tento text pejorativně zabarven ji mám velmi ráda. Ono to ani nejde jinak. Když máte zvíře jako je straka nelze jej nemít rád, nelze jej zanedbávat. Straka potřebuje každodenní péči, pozornost a prostor.

Je to moje první a jediná straka, za kterou jsem velmi vděčná. Všichni kolem říkali, že nepřežije, že mi uletí, ať se s tím smířím, ale já nechtěla a nechci. Už to bude druhý rok, co s námi žije. Prošla si prvním pelicháním, takže mi zanechala slušnou dávku ocasních a prachových per. Když se nad tím, tak zpětně zamyslím, je neuvěřitelné, jak rychle ten čas letí. Jakoby to bylo včera, co jsem zjistila, že ji mám. Tehdy to bylo ještě holátko (v očích ostatních ošklivé, pro mě roztomilé), které potřebovalo, co hodinu strčit do krku nějaký "kus žvance". Kdyby vás to zajímalo, tak to byly zezačátku hlavně žížaly, které milovalo, ale teď se jich už ani nedotkne, mouční červi, pečivo a speciální strava pro mláďata papoušků, po které mu strašně rychle vyrostlo peří.

Aby přežilo během doby, co jsem chodívala do školy, bral si ji táta s sebou do práce, kde jej krmil. Za to mu patří moje velké Díky. Nebýt jeho asi by tato straka nepřežila. Než jsem se nadála, moje stráče už bylo mírně opeřené, pozorovalo svět svými kukadly a pokoušelo se o první krůčky. Jak krásné to byly časy, kdy se ke mně lísalo a pořád mě následovalo. Mohla jsem jej chovat v náručí a hladit, kdy se mi zachtělo. Pamatuji si, jak mě vždy pobavilo, když se dralo, co nejvýš, aby dostalo, co nejdřív najíst nebo když skákalo jako vrabčák.

Jó, to byly časy! Teď se sice taky nechá pohladit, ale jenom když má náladu, jde mi na ruku, ale jenom pro jídlo nebo hračku. Nestěžuji si, protože i to mi stačí. Líbí se mi, když má svoji hlavu a ,,říká" svůj názor. Nikdy jsem na ni nechtěla být tvrdá a nikdy by mi to ani nešlo.

První dva měsíce jsem ji měla doma v hnízdě, které jsem jí vyrobila. Jakmile však byla kompletně opeřená, jak je pro mladou straku možné, šla ven z domu. :) Už za ty dva měsíce nebylo místo, kde by se nevys... Teď si žije spokojeně venku ve voliéře, chodím s ní každý den ven a svátečně jde domů, ale necítí se tam dobře. Svoji voliéru, hned po stromech, vnímá jako nejbezpečnější místo na světě, proto, když je silná zima, tak jde domů do sklepa i s voliérou.

Další krásné vzpomínky jsou na doby, kdy se učila létat, samozřejmě, že mi párkrát uletěla, ale štěstí dalo a ocitla se zase doma. Nikdy nezapomenu na den, kdy poprvé promluvila. Konkrétně pískla - ani to nebyla melodie, ale když se to spojilo do hromady, netrvalo dlouho a už uměla pískat. Vedle nás žijí tři psi, a tak není divu, že umí i štěkat, kašlat a ještě pár slovíček by se našlo.

Vždycky mívala nejradši taťku, nevím proč. Času s ní trávil stejně jako já, ale asi se jí prostě zalíbil. Trošku jsem mu to záviděla, ale teď už z ní je dospělá straka a kromě mě se jí nikdo, tak poctivě nevěnuje. A tak se stalo, že se nechá pohladit od někoho jiného jen výjimečně. Obzvlášť na moji sestru je hodně agresivní. Na mamce jí vadí její gelové nehty, atd... Skoro vždy si něco najde. Neříkám, že mě neklove, občas se stane i to. Ale taťku má ráda pořád. Teď už mi to nevadí, teď jsem ráda a jsem pyšná, když se před návštěvou předvede v tom lepším světle.

Ohledně jídla je jasným favoritem hmyz. Miluje pavouky a cvrčky. Poté následují granule pro ovocemilné ptactvo, granule, krevety, rybičky, maso, pomazánky,... Z hraček má ráda kamínky a věci, které může rozbít. Nic neprojde bez kontroly jejího tvrdého nelítostného zobáku. 

Ona a kočky. Mám starého kocoura, který je tak mírumilovný, že jí nikdy neublížil a nezajímá se o ni, ale i přesto je před ním opatrná. Tím chci říct, že je vždy připravená uskočit, když jej klove do ocasu. Provokuje a zahrává si, ale koček se nebojí. Pevně doufám, že jí to nebude osudným, protože kolem našeho domu žije minimálně dvacet polodivokých koček. Dále doufám, že se vyhne psům, kteří rádi trhají ptáčky jako je ona.

Říkám jí ona, protože si myslíme, že je to samička. Neptejte se mě, jak jsme na to mohli přijít, ale já to prostě tuším. Navíc je menšího vzrůstu. To by snad mělo být vše z jejího dětství. :)

Stračí společnost

Jak už jsem se výše zmínila, chodívám se svou strakou ven na procházky - ne, nepoužívám žádné vodítko :), prostě a jednoduše ji pustím a ona pobíhá po zahradě, pak ji prostě jen na povel "domů" zaženu zpět do klece.

Jednou, když byl zrovna slunečný den, jsem ležela na trávě, a cosi studovala pár metrů přede mnou. Otevřu oči, abych zkontrolovala, a co nevidím! Kousek od ní stojí divoká straka, řekla bych, že samec, a dvoří se jí a to i přes moji přítomnost. Volá na ni a kývá tím svým ocasem. Moje straka je zvědavá, ale nejde blíž k němu, protože neví, co je zač a zřejmě si neuvědomuje, co po ní chce. Vzápětí stračí samec poodlétne na plot a opět volá, vrátí se k ní a poodlétne, po chvíli to, ale bohužel vzdá a vzdálí se. Kuky, moje straka, celá zmatená a očividně nadšená běží ke mně, nechápajíce, že přišla o možnost mít mláďata, ach jo! Kéž by tak měla mladé...

Tímto zážitkem to však nekončí. Nedávno jsem zjistila, že každé ráno kolem páté hodiny ji navštěvují dvě mohutné straky, které mají nedaleko hnízdo. Dorážejí na její voliéru a ona celá vyděšená skáče sem a tam. Zezačátku jsem byla ráda za takové "začleňování" a nechávala jim tam jídlo, ale když jsem si uvědomila, že se jich Kuky opravdu bojí, tak jsem je začala odhánět, takže už tam přestaly létat tak často (alespoň soufám!!) Nevím přesně proč ji navštěvovaly, ale mám pár teorií:

1.) Chtěly ji zahnat, protože je na jejich teritoriu...?

2.) Chtěly její žrádlo, které cítily...?

3.) Chtěly se spřátelit...?

...kdo ví?

Později:

Pravděpodobně bylo jedním z důvodů jídlo,  protože jednou, když byla moje straka puštěná, taťka se dívá z okna na dvůr a říká: Kuky je doma a zrovna si bere jídlo z klece! Jenže já s tou mojí byla na balkóně(jedna z jejích oblíbených rozhleden)! Je zvláštní, že se ta divoká straka pro jídlo nebála letět ani do klece, která pro ni mohla představovat past, ale nebylo to poprvé, co jsem viděla takové odhodlání napříč všem přirozeným instinktům.

Změna

Od té doby, co jsem psala naposledy, straky přilétaly téměř pravidelně. Až jednou, když jsem s ní šla ven a ona je uslyšela, tak za nima letěla (už měla dorostlá křiídla a já se rozhodla jí je znovu nezastřihovat, přece jen už je dostatečně velká). Ta jedna, předpokládám, že samice se na ni vrhla. Byly schované mezi větvemi stromů, takže jsem na ně moc dobře neviděla, zato jsem slyšela, jak ta moje kráká a řve, protože do ní ta samice klovala. Druhá divoká straka nic nedělala, jen seděla vysoko na větvi.

Ještě nějaký čas tu moji straku pořád honily, až tam zůstal jen ten divoký samec a volal ji. Jenže Kuky byla zmatená a řekla bych, že i vyděšená. Nakonec někam odletěla a už po ní nebylo ani památky. Chtěla svobodu, tak ji dostala. Jen jsem měla strach, aby ji nesežrala nějaká kočka nebo nezakousl pes, protože naší kočky se moc nebála a hlavně byla strašně zvědavá. Tak uběhl týden, během kterého nebylo ani po Kuky ani po jiných strakách ani památky.

Když jsme však jeli jednou domů, přeletěla nám před očima straka. Byla to ta naše! Chodila si ve vsi po zemi a žrala tam zvratky. Poznala nás, a i když to nesnáší, nechala se chytit. První, co udělala, bylo to, že se okoupala. Týden jsem s ní pro jistotu nešla pořádně ven, vždy jen na chvilku, ale o dalším víkendu jsem ji zase pustila a tušila jsem, co se stane, protože jak jednou okusí svobody nebude se jí chtít jen tak vzdát. Vyletěla si na zahradu, rozhlédla se a chvíli pozorovala jestli někde něco neuvidí. Byla celá napjatá a pak? Frnk :)... a byla pryč. To, že přežila ten týden hodně znamenalo, takže jsem byla celkem v klidu. Doufala jsem, že se o ni ten stračák třeba postará, ale starosti jsem si dělala zbytečně, protože asi po dvou hodinách se vrátila a sama si vletěla do klece. No a od té doby ji vždy pustím, ona si letí kam chce a nejpozději navečer se vždy vrátí domů. Většinou se ale zdržuje na dvoře. (Předtím, když jsem ji pouštěla, tak jen pobíhala po zemi a já jí stála pořád za zadkem, takže bych řekla, že jí to vyhovuje  ;-)

Myslím, že během toho prvního týdne se nevrátila, protože ji ty straky zahnaly a ona se ztratila, nevěděla, kam se vrátit, ale teď si to všechno může v klidu mapovat. Bohužel však ani teď nemá úplný pokoj. Ty zatracené straky za ní pořád létají a když má otevřenou klec, neváhají tam vletět, sežrat jí jídlo a ještě ji napadnout (zmíněno již výše). V takovém případě uletí a vrátí se, až si je jistá, že tam nejsou. Někdy jí tam ještě skočí kočka, co cítí maso, ale jinak si tedy myslím, že je s takovouto svobodou spokojená.

Věděli jste, že straka hnízdí každý rok v jiném hnízdě? Nikdy se ke svým starým nevrací. Jejich stará hnízda často využívají poštolky, sovy či jiní ptáci.

 

 

Nejroztomilejší bylo/je, když je venku a začne jako blázen běhat pořád dokola šílenou rychlostí! Viz videa. :)